a OSADY DRSNEJCH DĚDKŮ a S.O.T. a T.O. SEN
Vlajka T.O.Sen

Vlajka T.O.Sen

Kubrt Samorost

Kubrt Samorost

T.O. Drsnejch dědků

T.O. Drsnejch dědků

S.O.T. Trutnov

S.O.T. Trutnov

Ohio

Ohio

Shantal

Shantal

Kamarádi janovických skal

Kamarádi janovických skal

Severáci

Severáci

Samotář

Samotář

Ontario

Ontario

Krakonošovo Quantanamo

Krakonošovo Quantanamo

ROY

ROY

YaKo

YaKo

Kamarádi Staré řeky

Kamarádi Staré řeky

- Přechod Velebitu - Chorvatsko, 2. - 11.9. 2011

1. Den – Pá.

Přesun přes Slovensko a Maďarsko do Chorvatska.

2. Den – So.

Dojeli jsme na místo, přebalili a hned vyrazili na Biele a Samarské tieně. Parádní panorámata. Krásné skály a příroda. Pak jsme šli na Gulu, nejvyšší horu místního hřebene Bielolasica. Potom po hřebeni a po sjezdovce dolů. Ta sjezdovka byla krkolomá a dala všem zabrat. Zde táboříme. Okolo se pasou krávy.

3. Den – Ne.

Ráno jsem vstal, posnídal, vypil kafe a šel hledat vodu. Musel tam být někde potok, ale večer za tmy už jsme ho nehledali. Shora však bylo vidět jakoby koryto obrostlé stromy. Našel jsem, umyl se a šel to říct ostatním.

Pak byl přesun autobusem do Národního parku Severní Velebit. Jsem unešen. To co jsme dosud viděli byla jen malá ochutnávka. Lesem jsme vystoupali do kleče a zde se nám ohalila nevídaná panorámata. Dosáhli jsme Domu Zavižan, který je na hoře Vučijak – 1644 mnm. Zde se od nás oddělila část horalů, kteří mají jiný plán. Právě zde pro nás zbylých 10 dobrodruhů začíná ten pravý přechod Velebitu. Po chvíli přicházíme k unikátní, přírodní botanické zahradě Velebitski botanyčny vrt. Je to obrovský krasový propad – vrt kde se nacházejí všechny rostliny z Velebitu na jednom místě. Dalo hodně úsilí toto vytvořit.

Cesta vede po parádní Premužičově stezce. Je místy klidná, místy přímo krkolomá, kdy stačí jeden chybný krok a člověk se zřítí do propasti. Stojí to však za to. Jdeme dál, kocháme se panorámaty, úchvatnými pohledy do hlubokých skalních údolí, až dojdem na místo, kde se nachází horská útulna – Rosjeva kuča. Pomalu se šeří a právě to je dnešní cíl. Vypadá to, že bude bouřka. Všichni se zabydlují v chatrči, ale já si jdu postavit stan. Dole je nádherná loučka, přímo vybízející k noclehu. Pěkně fučí. Nakonec lilo celou noc. Jedna bouřka stíhala druhou, blesky se křižovaly, kvílení hor bylo ohlušující a chvílemi jsem myslel, že mi to odnese stan. Tak jsem rači usnul. Bylo to však neklidné spaní.

4. Den - Po.

Přivítalo mě větrné a mlhavé ráno. Posnídal jsem, sbalil pingl a šel nahoru za ostatními. Tito se už chystali. Bágly jsme nechali v chatrči a šli jsme nalehko na okolní výšlap. No, brzy se vše změnilo a podávali jsme přímo horozecké výkony plné adrenalinu. Stálo to však za to. Počasí se zlepšilo. Nádherné výhledy. No bomba.

Pak jsme si vzali na chajdě bágly a vyrazili dál, vstříc dalším dobrodružstvím. Postupně jsme zdolávali jeden vrchol za druhým, až jsme došli k chatě Alan a to byla dnes konečná. Zde jsme se podívali na moře z výšky 1300 mnm a nakrmili medvěda. Ten chudák se tak nažral, až z toho zdřevěněl nebo zcepeněl, tak si na něj někdo i sedl.

5. Den – Ut.

Ráno jsme se posilnili a vyrazili na nejdelší pochod přechodu. Měli jsme před sebou 30 km na těžko. Šli jsme bučinami a horskými loukami, skalami. Značná část cesty vedla po přímořské straně, odkud byly parádní panorámata s výhledem na moře a ostrovy z výšky kolem 1300 metrů. Moře jako na dlani a cestou jsme zdolávali vrcholy a bylo to úchvatné a náročné. Občas zafunělo, až to s náma málem mrsklo o zem. Nejkrásnější a nejtěžší, tedy pro mě, byl divoký, krkolomný a členitý vrchol Bačič kuk.

Na horu to šlo, i když jsem už myslel, že tam nevylezu. Pavel, náš průvodce, mě vedl s jistotou ostříleného horolezce, jímž je, a tak jsem nakonec stanul na vrcholu Bačič kuk, a kochal se výkonem i panorámaty. Ten pohled dolů stál za to a byl odměnou za překonání sebe sama. A hurá dolů. Jenže dolů to jde hůř. A tak mi Pavel radí a já poslouchám. A vono to šlo. A tak jsem se dostal i dolů. Ha.

A tak jsme pokračovali nahoru a dolů, vstříc vrcholům a údolím, skalám loukám a lesům, až jsme došli na místo, kde budem přenocovat. Nádherné údolí obehnané že všech stran bílými štíty Velebitu. Byla jasná noc plná hvězd, že jsem jich tolik snad nikdy neviděl. A jak tak ležím a koukám na tu nádheru najednou fíííííííííí. Letí meteor. A fíííííí, letí další. No lítalo to jako o leteckém dnu. Jeden byl přímo obrovský a ve svitu Měsíce byla krásně vidět kouřová čára, jak hořel v atmosféře. Nevídaná podívaná, kterou jsem před tím viděl jen jednou a to už mám pár křížků na svých bedrech. Taky jsem byl nejstarší účastník přechodu. Byla to bezpochyby jedna z nejkrásnějších nocí v životě, na něž se nezapomíná. Jednu takovou jsem zažil například při přechodu Krkonoš s Lišejníkem.

6. Den – St.

Ráno jsme si zbalili pingl a šli. Cestou jsme zdolali několik vrcholů, několik lesů a prošli několik vyvražděných osad, až jsme dorazili do cíle naší cesty. Tam na nás čekal autobus a ostatní členové výpravy, kteří měli jiný program. Autobusem jsme se přesunuli do Starigradu. Cestou jsme se koupali v Jadranu a bylo to opravdu velmi příjemné po několika dnech v divočině.

A tak jsme dorazili do Starigradu. Zde to znám a cítím se tu dobře. Vzpomínám jak jsme tu byli s Hraběnkou a jak nám bylo fajn.

Zde jsme se uložili v kempu a každý si šel po svých. Večer jsme dali v paluši večeři.

7. Den – Čt.

Tento den byl vyhrazen pro odpočinek. Ale kdo by se válel u vody a tak jsme se někteří vydali do hor na staré pohřebiště duší těch, co zahynuli v horách. Potom jsme zdolali několik vrcholů, až jsme dorazili k jeskyni Manita Peč. Ta byla už zavřená,a tak jsme si to namířili kaňonem Velká paklenice do Starigradu. Byla mořská lázeň, večeře a příprava na zítřejší náročný pochod.

8. a 9. den – Výprava na Vaganský vrch – 1758 mnm

Ráno jsme stáli v 8:30 u Vstupu do Malé Paklenice. Zakoupili jsme vstupenky do Národního parku a vyrazili. Byla to úchvatná a náročná cesta. Je to divoký kaňon, kde za celý den nepotká člověk člověka. Jen on, Příroda a kamarádi co se na sebe můžou spolehnout. A to jsme, neb už jsme spolu něco prožili.

Jsme tři. Pavel – průvodce, Peter – z Bratislavy a já – Kubrt Samorost, drsnej dědek z Boršova.

A tak tedy jdem. Vyschlým korytem potoka s náročnými přelezy, s velkým stoupáním a na zádech si nesem vše, co potřebujem. Výbavu, jídlo a každý 10 litrů vody a dobrou náladu s chutí něco dokázat a překonat sám sebe a vlastní pohodlí.

A tak tedy jdem. Stále vzhůru, zdolávajíc překážky, a kocháme se krásami přírody, jež pro nás připravila matka Příroda.

Divoké koryto řeky s obrovskými balvany, příkré stěny bizardních tvarů, které padají kolmo do kaňonu. Jsou vysoké i několik set metrů a vzbuzují úctu a respekt. Voda tu není. No vona tu je, ale pod zemí, neb je to krasová oblast. Je to divočina a to se nám líbí. A tak se sunem nahoru se svými 25 kilovými batohy a jsme šťastni, že tu můžem být. Nahoře opouštíme koryto řeky a vydáváme se klikatou stezkou vzhůru. Přicházíme na horskou louku a dáváme si pauzu na oběd. Pokračujem stále vzhůru na Ivina vodice 1250 mnm. Tam jsme dorazili a zjistili, že voda tu je, ale nedá se pít. To je důvod, proč si nesem každý 10 litrů vody. Ani jisté zdroje nejsou jisté. Ivina vodica je pěkna bouda. Je vybavená vším, co je třeba na vaření pro deset lidí. Tedy kromě zásob, že? Dáváme si svačinku a jdeme dál, vzhůru k našemu dnešnímu cíli, kde budem bivakovat. Počasí je suprové a kocháme se parádními panorámaty. Už jsme hodně vysoko. Kolem 19. hodiny, po 11 hodinách pochodu vzhůru, jsme na místě. Parádní loučka uprostřed kotliny - vrtu. Hned vedle ní je minové pole jako pozůstatek nedávné války. Minová pole jsou tu všude kolem hranice, ale jsou dostatečně označena. I když – náhoda je blbec. Že? Vaříme a bavíme se. Uléháme do vysoké trávy jako do bavlnky. Nádherná noc plná hvězd. Okolo létá sova a zvědavě si nás prohlíží, kdože se tu válí v trávě. Divná zvířata. Usínáme ve výšce 1550 mnm a dobře se nám spalo.

Ráno vyrážíme v 8:00. Překonáváme několik vrcholů a sedel a již jsme skoro u cíle cesty. Už je vidět.

A kolem 9:30 dosahujeme nejvyššího vrcholu Velebitu.

Vaganský vrch – 1758 mnm.

Kocháme se a užíváme si dobyvatelské euforie. Dokázali jsme to!

Pravda, není to nejvyšší vrchol světa, ale pro každého má jeho zdolání jistý význam. A vo tom to je.

A tak jsme se pokochali a začali pomalu sestupovat, naplněni až po okraj nápojem štěstí. Postupovali jsme náročným terénem plným kamenů a sutě. Ale tak už to v horách chodí. Pak se začaly objevovat pěšinky, pěšiny a nakonec cesty, až jsme prošli lesem a byli ve Velké Paklenici. Ta už není tak divoká a tak mi bylo trochu líto, že i cesta se pomalu blíží k vrcholu.

Po návratu do kempu jsme si sbalili věci, nachystali se na zpáteční cestu a šli se osvěžit do moře.

Navečer jsme vyrazili k domovu a v neděli ráno se rozloučili v Brně.

Hópl jsem na autobus do Svitav a protože bylo ještě brzo a já si to chtěl užít tak jsem těch 15 kilometrů přes les do Boršova došel pěšky. Jak jsem došel dom tak jsem si přebalil bágl a zítra jedu na vodůůůůůůů.Hurááá.

Ahoj na Lužnici.

AHOJ NĚKDY,NĚKDE.
SVĚT JE MALEJ.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one