a OSADY DRSNEJCH DĚDKŮ a S.O.T. a T.O. SEN
Vlajka T.O.Sen

Vlajka T.O.Sen

Kubrt Samorost

Kubrt Samorost

T.O. Drsnejch dědků

T.O. Drsnejch dědků

S.O.T. Trutnov

S.O.T. Trutnov

Ohio

Ohio

Shantal

Shantal

Kamarádi janovických skal

Kamarádi janovických skal

Severáci

Severáci

Samotář

Samotář

Ontario

Ontario

Krakonošovo Quantanamo

Krakonošovo Quantanamo

ROY

ROY

YaKo

YaKo

Kamarádi Staré řeky

Kamarádi Staré řeky

- Dalmácie 2013

23.6.

- Ač je to neuvěřitelné, sedím v autobuse, který míří do Chorvatska do Stari Gradu. Tedy do Dalmácie. Tam budu odpočívat po celoročním zápřahu. Za to mohu poděkovat Hraběnce, která mě přesvědčila, že mám jet, když jsem zaváhal. Bez ní bych hnil někde na stavbě. To je pořád jen práce a to taky není dobře. Jeden musí umět vysadit tempo.

A tak jedu a podřimuji, začíná se šeřit. Ráno se již začínají z mlhy nořit vrcholky Velebitu. Do Zadaru je to 80 km a tedy do cíle nějakých 60.

24.8.

  - Po příjezdu jsem přebral stan, který bude po osm dní mým zázemím. Odtud budu podnikat výpravy po okolí. Po mém milém Velebitu. Vše taky závisí na počasí. Vše potřebné jsem si přivezl s sebou. Místo 20 kg jsem zabalil hodně přes 3O a to jsem musel nechat doma dalekohled. A tak sedím před stanem, piju kafe a jsem v očekávání. Sebral jsem se a jdu do Velké Paklenice pro vodu. Sice v kempu teče voda, ale paklenické prameny jsou vyhlášené svou kvalitou široko-daleko. V dosahu je jich několik a je to otázka asi hodiny. Nabral jsem vodu a vyrazil po stezce do Seline, abych se rozchodil. K večeru jsem se vydal ke staré obranné věži pozorovat západ slunce, ale nebylo to ono a to znamená jediné - asi bude pršet.

25.8.

- K ránu začalo pršet. Říkal jsem si, že desátá rozhodne. Z deště se stala silná bouře. Ještě, že jsem prozíravě napnul stan. Ležím ve stanu, mám roupy a poslouchám písně starýho Hobouse. Prej, že nějaká holka mává a on si zapomněl již dávno boty zout a je mu zatracený vedro.

Dnes jsem měl jít na staré pohřebiště v horách a do jeskyně ještě vejš. Jeskyni už nestihnu tak uvidím. Půjdu se vykoupat. Voda v moři, voda venku, to už je jedno. Koupel je parádní a plavu sám mezi vlnami. Přestalo pršet a já mám z teho brňavku. Musím vyrazit. Místo v 7 vyrážím ve 12. Plním plán a jdu na pohřebiště duchů v horách. Říká se jim Mirilo. Už léta se tu pasou divocí koně. Mám dojem, že tu zůstali po indiánech kmene Apačů. Chvilku jsem je pozoroval. V klidu ožírají bodláky a suchou trávu. Pijí vodu, co naprší a válejí se v bahně a prachu, podle počasí. Jdu dál a procházím městem duchů. Tak se dá nazvat opuštěná vesnice - Tomiči, která se pomalu stává rozvalinami. Ještě loni zde někdo žil, asi zemřel. Možná by se něco dalo ještě zachránit. V troskách žijí ti koně, co se pasou kolem. Našli si útočiště. Našel jsem několik nádrží na dešťovou vodu. Tyto nádrže jsou typické pro Velebit, protože nahoře je málo vody. Toto pohoří vytváří krasové útvary a voda rychle mizí ve spodních vrstvách a dutinách. Proto je potřeba při toulání touto nádherou pamatovat na dostatečnou zásobu vody, 3-5 litrů na den. Jsou místa, kde voda je a ty jsou v mapě zakresleny. Nelze se však na ně spoléhat. Je to tak 50 na 50. Do června je vody dost. Pak postupně ubývá. Nejmíň je v srpnu a září. Někde jsou již zmíněné nádrže na dešťovku. Tu je však potřeba desinfikovat nebo převařit, stejně jako z některých pramenů, kde není voda po celý rok. Možná jsem trochu odbočil a rozepsal se o vodě, jak by se někomu zdálo, ale nedostatek vody nelze v tomto prostředí podcenit.

Z města duchů pokračuji kamenitou, klikatou a strmou stezkou nahoru na Vidjakov Kuk. Velebit má tu vlastnost, že když už si jeden myslí, že je na hoře, objeví se další prostor s ještě větším vrcholem. A tak to pokračuje až na skutečný vrchol. Stoupám tedy a postupně se mi otvírají další prostory. Je na co se dívat. Divoké skalní útvary, pokroucené stromy, ptáci, brouci, šneci, mravenci, ještěrky a zmije. Na zmiji je těžko narazit. Vnímá otřesy při chůzi a včas zmizí. Ovšem nelze to brát na lehkou váhu a koukat kam šlapu, že?

Jak je člověk výš, začínají se otevírat nádherná panorámata dolů, na moře. Postupně se objevují ostrovy a za nimi další a další a další, ..... Dosáhl jsem Vidjakov Kuk a je 17:00. Odtud je nádherný pohled na ty nejvyšší vrcholy - velikány. Vlastně na jejich paty, neboť vrcholy jsou zahaleny hustými mraky. Doufám, že se mi jich podaří dosáhnout. Že mi to dovolí drsná Příroda, počasí a další faktory s pořádnou dávkou štěstí. Uvidíme v úterý. Jsem tedy na Vidjakov Kuk (836 mnm) a dávám si kafe, svačinku a kochám se těmi nádherami kolem.

Je 17:45 a vyrážím směrem na jeskyni Manita Peč. Tu zavírají ve 13:00, ale musím se k ní dostat za světla. Po chvilce pochodu se pode mnou otvírá nádherné údolí. Jakoby kráter obehnaný skalami široký dva kilometry. Nazývá se Dolac KravoRac. Připadám si jako mravenec v prázdném bazénu. Procházím středem a pak stoupám. Skoro na vrcholu jsou krásná nová lana. To zde loni nebylo. V 19:00 dosahuji vrcholu Zoljin Kuk (843). Odtud je vidět na všechny strany. V dáli je Maslenický most, který byl za nedávné války zničen a znovu Američany postaven, stejně jako postavili novou magistrálu. Je vidět Velebitský kanál a za ním stovky ostrovů. Právě zapadá Slunce a zdá se, že se zlepší počasí. Zase je vidět velikány zahalené v mlze a dole pode mnou se line kaňon Velká Paklenica. Ještě pár záběrů a hurá k jeskyni, dokud je světlo. Stačí jeden chybný krok a hrozí pád z velké výšky do Velké Paklenice. Za tmy se tu jít nedá, ani s baterkou. Podařilo se mi to překonat a již se začíná šeřit. Přede mnou se otvírá monumentální panoráma Velké Paklenice a již jsem u jeskyně Manita Peč. Už jsem v ní byl a stojí opravdu za to tuto jeskyni navštívit. Je to ta jeskyně kde volá Vinnetou Ribanu a ona jeho. Je 20:00 a za chvilku bude tma. Od jeskyně je zbudovaná klikatá stezka, takže při troše opatrnosti nehrozí pád z výšky. V polovině už musím svítit. Dole v kaňonu je naprostá tma. Bez baterky nelze udělat krok. Hrozí pád do koryta řeky. Voda hučí, kolem poletují netopýři a začíná se probouzet noční život Velké Paklenice. V dálce se blýská a nad hlavou mám nebe plné hvězd, jimž vévodí Velký vůz a Kasiopea. V dáli něco štěká a noční ptáci řvou, že si jeden připadá jako někde v džungli. Je to nádherný pocit být sám v noci vysoko ve Velké Paklenici. Je 21:30, stojím v kaňonu a poslouchám a pozoruji tu noční nádheru. Přicházím k prameni, kde teče výborná voda. Nabírám ji do kanistru a ve 22:09 jsem u brány do Velké Paklenice. Před jedenáctou jsem ve stanu. Jdu se osvěžit noční koupelí v moři a usínám spánkem spravedlivých. Jsem naplněn tou nádherou a připraven na   další. Dobrou noc.

26.8.

-  Dnes jsem chtěl jet do Zadaru, ale jelikož se přihnala bouřka, zůstal jsem v táboře. Budu tedy relaxovat a připravovat se na zítřejší několikadenní pochod k velikánům Velebitu.

27.8.

Cesta začíná.

- Ráno jsem vstal brzo a v 7:00 vyrazil na tři dny do hor. Na zádech mám baťoh vážící hodně přes třicet kilo. Jídlo, vybavení včetně stanu a 15 litrů vody. V 8:30 jsem u brány do Malé Paklenice a za 50 kuna zakupuji lístek do Ráje. Jdu. Za zády Měsíc a do očí mi svítí Slunce. Vzhůru za dobrodružstvím.

Malá Paklenica je divoká a nezkrotná a nepředvídatelná, ale nádherná, lákavá a vyzývavá. Přesně jako žena.

Zpočátku jdu po upravené stezce. Ta se velmi záhy změní v kamenitou pěšinu, až nakonec za splavem jdu vyschlým korytem řeky po kamenech, balvanech a celými kusy skal. Je potřeba si dávat pozor na zmije, jimiž je Malá Paklenica proslulá. Právě jsem došel ke splavu a už jsem vypil litr vody. Doplňuji z kanystru a jde se dál. Jdu mezi obrovskými balvany. Naproti ve strži se uvolnil kámen a s rachotem se valí dolů. Strhává další kameny. Asi tam nahoře šla divoká koza. Stezka je v bezpečné vzdálenosti od té strže. Proto je potřeba jít po stezce a nevydávat se mimo ni. Na levé straně je velká jeskyně. Myslím, že se jmenuje Pazdravica. Překonávám poslední splav. Za ním se nachází, jak já říkám, Velké náměstí. Je to rozšířené místo, kde se asi z jara vytváří při tání jezírko. Náměstí končí zúženým místem, které je zavaleno balvany. Toto místo je potřeba překonat boční cestou po stěně, která je jištěná lanem. Je potřeba být velmi opatrný, aby jednoho nestrhl těžký batoh dolů. Taky je možnost se jistit úvazkem. Po překonání tohoto místa začíná ta pravá divočina. Je 10:18 a právě jsem ho překonal.

Pokračuji soutěskou, která je úzká a 100 až 200 metrů hluboká. Některé stěny mají určitě 300 m. Zatím jsem ve stínu. Nahoře se to změní a bude pražit Slunce jak ďas. Právě zdolávám Velký zával. Před miliony let se tu sesunula celá stěna a vytvořila vlastně horu uvnitř v soutěsce. V jednom místě vytvořily bylvany malý převis a nemohl jsem se přes něj dostat s těžkým báglem. Přeci jen jsem již vetchý stařík, i když Drsnej dědek. A tak jsem vylezl nahoru a bágl jsem vytáhl na laně. Dnes je zde vyjímečně rušno. Už jsem potkal, respektive mě předběhlo, 14 německých turistů. A slyším další. Asi nějakej zájezd a jdou velmi na lehko. Koukám, nemají ani dost vody. Někteří nemají vůbec nic. Postupuji pomalu do příkrého svahu a překonávám překážky. Občas potkám německého turistu, jak si to smaží dolů. Asi mají žízeň.  Je 11:30 a dávám si svačinku. Sedím si ve stínu na kameni a nade mnou je obrovská jeskyně - Lucinka. Stěny kolem jsou vysoké snad až do nebe. V poledne jdu dál a míjím moje oblíbené svačinové místo pod jakýmsi mini převisem, ale tam teď praží Slunce. Jdu korytem a některé balvany jsou velké jako malý domek. Vlivem gravitace mě bágl táhne dolů z těch balvanů. Jsou kluzké. Kaňon se zužuje a stěny jsou vysoké do 100 metrů. Balvany přibývají a špatně se po nich leze. Nalehko by to bylo v pohodě. Ve 14:00 dosahuji horního koryta a cesta se zlepšuje. Kamenité koryto a balvany jsou menší. Někdy bych chtěl vidět, jak se zjara korytem valí šílenou rychlostí a silou vody z tajícího sněhu. Možná si toto přání jednou splním.

Už jsem vypil 4 l vody a slunce pálí jak ďas. Po čase opouštím koryto a stezka vede vysoko nad ním bukovým lesem. Asi za dvacet minut se zase do koryta vrací, ale jen na chvilku. Jako by na rozloučenou. Pak už se jde klikatě vzhůru a otvírají se nádherná panorámata nahoru i dolů. Konečně v 16:10 dosahuji mé oblíbené odpočinkové loučky - Njive Lekine. Dávám si pauzu, sváču a kafe. Zvedá se vítr a zatahuje se. Vypadá to na pořádnej déšť, ne-li bouřku. 16:50 vyrážím na Ivine Vodice. Tam je planinarska kuča - jakási horská útulna. Je to asi na dvě hodiny. Já s tím báglem půjdu dýl. Potkávám turistu. Jak tak spolu komunikujem všemi možnými i nemožnými jazyky, rukama i nohama, zjistili jsme, že já su Čech a on Polák. A tak jsme si nakonec rozuměli. Pak jsem potkal Angličana. Ptal se mě jak daleko a dlouho do Seline. Tak jsem mu to řekl, a jestli má baterku a on že jo. Tak jsme si řekli „Good Luck" a šli jsme svou cestou. Velmi příjemný člověk. Nakonec jsem šel fakt dlouho. Těžký batoh se podepsal na časovém profilu. Poslední stoupání k boudě mi dalo zabrat a na Ivine Vodice jsem dorazil ve 20:00. Bouda byla prázdná a přivítala mě s otevřenou náručí. To bylo dobře, protože zrovna začalo lejt a i když mám stan, bouda je bouda po 13 hodinách stoupání do výšky 1250 metrů. Z deštíku se stala bouřka. Je to fajn být pod střechou. Ustlal jsem si na půdě. Do boudy se dobývá asi dvacet plchů, ale marně. Teplota 15 °C. Za boudou je malý pomníček vojákovi co zde padl za nedávné války.

28.8.

- Je 8:38 a zrovna jsem vstal. Celou noc bouřilo a zdá se, že ještě sílí. Taky to fouká a je 12 °C. Jsem v oblacích. Otevřu dveře a začnu se na verandě protahovat. Tu co nevidím. Stálo to uprostřed louky, ještě trochu v mlze, asi 50 metrů ode mě. A tak se stalo, že jsem jako vůbec první člověk spatřil na vlastní oči DALMATINSKÉHO YETIHO . Dívali jsme si do očí a čekali, co ten druhý udělá. A tak jsme stáli asi pět minut. Hned jsem poznal, že je to vlasně samice. Asi 2,5 metru vysoká a silná. Připadla mi jako hodně chlupatý, velký neandrtálec s jemnými rysy. Srst měla hebkou, zabarvenou jako pes dalmatin. Docela jí to slušelo. Asi jsem se jí líbil, ale když jsem vytáhl foťák, tak se lekla, co to vytahuju a zmizela v porostu. A tak nemohu naše setkání nijak dokázat. Myslím, že se na mě dokonce ta yetice Dalmatinka, jak jsem ji nazval, smála, takže má asi i rozum.

Jak tak piju kubrtovo kafe a koukám na tu louku, pozoruji, že se začíná vyjasňovat. Ještě prší, ale mlha zmizela a dole pode mnou se v dáli objevilo moře a ostrovy. Zdá se, že tam dole neprší. Jdu tedy vařit a zaslechl jsem nějakého ptáka. Předpověď se vyplnila. V noci a ráno déšť a během dne vyjasnění. Zítra by mělo být taky tak. A už se dere modrá obloha mezi mraky. 10°C.

11:25 odchod, 17°C, polojasno. Jdu na Vlaški Grad. Je tam vyhlídka a další bouda. Cestou se zatáhlo a v dáli bouřilo. Jdu bukovým pralesem a 12:55 jsem došel na Vlaški Grad. Bouda je obsazena a je odtud pěkný výhled. Bouřka jde bokem a tak pokračuji na Sveto Brdo. Po chvíli se zatáhlo a hnalo se to přímo na mě. Nelenil jsem a otočil jsem zpět na Vlaški Grad. Byli tu dva lidé a ti mě mile přijali a nakrmili. Zrovna totiž vařili oběd. Jsou tu už dva měsíce a chystají kameny na stavbu nové boudy. Ta tu bude už za dva roky. Nosí je z širého okolí na zádech a opracovávají. Nějaký materiál donesl vrtulník. Mně se stará bouda líbí. Je tu zatopeno a útulno. Venku leje jako z konve a lítají blesky a hrom burácí. Starší se jmenuje Gorki a je mu 66 roků, ale je to junák plný síly a elánu. Mladší je Josip, kolem 4O. Než přestala bouřka, stali se z nás kamarádi. Jsou to horolezci a tudíž naše krevní skupina. Když přestalo pršet, Gorki mě vzal nahoru na Vlaški Grad. Je to menší vrchol, ale s velkým a možná i nejlepším výhledem, jaký jsem kdy viděl. 360° panoráma. Chodil sem každej den, aby se protáhl. I se psem.

Když jsem slezl dolů, vyrazil jsem na lehko na Sveto Brdo. Je to druhý nejvyšší vrchol Velebitu - 1753m. Taky je to můj první velký cíl mého putování. Nahoru je to 1,5 hodiny, takže bych měl být do tří hodin nazpět. Na Sveto Brdo jsem dorazil kolem 17:00. Byla zde zima a mlha. Žádné výhledy. Několik fotek a zářez do pažby a hurá dolů. Na boudě jsme si dali kafe a pohovořili a šli se koupat. Dole ve skalách je pramen a tak jsme si nabrali každej vodu do kanystru a vylili to na sebe. Byla ledová, ale čistá a výborná. Měla nějakých 7°C. Pak jsme obdivovali nádherný západ slunce. Bylo to fakt úžasné. No a pak jsme seděli do 22:00 a hovořili o všem možném. Občas jsme si i rozuměli. Ha. Ustlal jsem si v patře na molitanu a to byl náramný luxus. Po boudě lítali plši, neb sem se dostali a já usnul jako dřevo. A spal, a spal, a dobře se mi spalo.........

29.8.

-  Je krásné, chladné ráno. Sbalil jsem, rozloučil se s kamarády Josipem a Gorkim a v 10:00 vyrazil na Vaganski Vrch, nejvyšší vrchol Velebitu  - 1757 m. Svítí Slunce, ale fouká vítr Bura - od pevniny a nad horami velikány jsou mraky. Kochám se panorámaty moře a skal. Celou širou dál mám jako na dlani. Procházím několik sedel a fouká v nich tak, že mě to málem sráží k zemi. Už jsem to zažil. Ten vítr má obrovskou sílu. Občas minu minová pole. Bezprostřední nebezpečí výbuchu nehrozí, ale jeden nikdy neví. Není radno tu scházet z cesty. Ty kopce byly za války plné minových polí a nikdo neví kde co je. Cesta je fajn, celkem pohodlná vrcholovka. Míjím svoje staré kempy. Tam jsem spal za minulých výprav. V 16:00 stojím na vrcholu Vaganski Vrch. Je to nejvyšší vrchol Velebitu - 1757 mnm. Počasí se nakonec umoudřilo a vypadá to, že už bude pěkně. Mraky zmizely. Ráno to vypadalo špatně, takže lze hovořit o štěstí. Pořídil jsem několik fotek a v 17:00 vyrážím na Babino Jazero a dolů do Ramiči. Pak může být tma. Při sestupu se mi otevírají zcela nové pohledy a panorámata, neboť tudy jdu poprvé. Minul jsem Babino Jazero. A pod ním jsem objevil nádherné zelené údolí. To vše ve výšce kolem 1500 m. Když jsem byl asi uprostřed té zelené nádhery, zdálo se mi, že na kraji lesa stojí moje známá - Dalmatinka. Příslušnice neprozkoumaného Dalmatinského yetiho. Kynula paží, jako by se chtěla rozloučit, ale bála se jít blíž. Asi měla špatné zkušenosti s příslušníky jiného druhu. Slunce mi zasvítilo do očí, než zapadlo za horu přede mnou. Udělal jsem pár kroků směrem k ní. Když jsem prohlédl, už tam nebyla. Jen mlází se jako by chvělo a já v něm tušil zvídavé oči. Vítr šuměl ve stéblech trav a já se otočil a spěchal k Bukové stezce. Slunce se sklánělo k obzoru a já si vzpomněl, že Josip mě varoval, abych tou stezkou nechodil. Asi věděl proč, ale já jsem to měl teprve zjistit.

Buková stezka není žádná stezka. Je to divočina plná skal, balvanů, trhlin a padlých stromů. Velmi strmá a krkolomá. A tak se prodírám tou divočinou a napadlo mě vyšplhat na jakési skalisko čnící nad stromy. Ten pohled z něj bral dech. Nádhera. Pod sebou jsem měl Malou i Velkou Paklenici a jejich spojnici jako na dlani. Dole moře s ostrovy a nad kopci okolo zrovna zapadalo Slunce. Jako by se se mnou chtěl Velebit rozloučit. Jenže se nelučil a já musel do tmy zdolat Bukovou stezku se všemi nástrahami. Jinak zde budu muset bivakovat. Asi po hodině se stezka změnila v příjemnou cestičku v mlází a já myslel, že to tak zůstane. Opak však byl pravdou, a to nejhorší mě teprvá čekalo. Přede mnou se otevřel nádherný výhled. Žádná vegetace, jen skály a kameny. Kochal jsem se, než jsem zjistil, že ty skaliska budu muset překonat. Byl to očistec. Sestupoval jsem po skalách a kamenech ostrých jako břitva. Jako na Anica Kuk. Pomalu se šeřilo a já myslel na tu krásnou louku na hoře v sedle. Nahoru se mi nechtělo a dolů to šlo pomalu. Tak se to střídalo. Stromy a kameny. Až jsem zjistil, že jdu po vcelku dobré pěšině, která se kroutí strmě dolů. Sem tam balvan, nebo padlý strom. To už byla úplná tma. Vytáhl jsem tedy baterku a věřil tomu, že už mě nic nepřekvapí. Nebe plné hvězd, nádherná noc. Podle obrysů skal si říkám, že už bych měl být v Ramiči - pár baráků v horách.

Při sestupu Bukovou stezkou jsem si sáhl dost hluboko a myslím, že strážní andělé měli hodně práce a že museli dělat přes čas a možná zavolat i posily. Za to jim patří můj dík.

Je kolem 22. hodiny. Něco jsem pojedl a vydal se po známé, paklenické, kamenité magistrále dolů do Stari Gradu. Tam jsem dorazil kolem půl druhé ráno po 15 hodinovém pochodu na těžko. Nejdřív nahoru a pak zase dolů. Sestup z Vaganského vrchu - 1757 m - do Stari Gradu - 0 m - trval 8,5 hodiny.

Dal jsem si koupel a usnul spánkem spravedlivých.

_ Planinar Josip se mě na Vlaški Gradu ptal proč se plahočím po horách, když jiní se opalují u moře.

 Řekl jsem mu - „Velebit" a dal ruku na srdce.

Pochopil a řekl - „Velebit v serdcu".

A podal mi ruku.

A vo tom to je.

Ahoj někdy, někde.

DSCN4945.JPG
DSCN4946.JPG
DSCN4965.JPG
DSCN4988.JPG
DSCN4998.JPG
DSCN5114.JPG
DSCN5135.JPG
DSCN5178.JPG
DSCN5024.JPG
DSCN5283.JPG
DSCN5307.JPG
DSCN5309.JPG
DSCN5304.JPG
DSCN5322.JPG
DSCN5329.JPG
DSCN5364.JPG
DSCN5375.JPG
DSCN5377.JPG
DSCN5382.JPG
DSCN5387.JPG
DSCN5405.JPG
DSCN5406.JPG
DSCN5408.JPG
DSCN5425.JPG
DSCN5427.JPG
DSCN5451.JPG
DSCN5471.JPG
DSCN5473.JPG
DSCN5480.JPG
DSCN5481.JPG
DSCN5485.JPG
DSCN5505.JPG
DSCN5495.JPG
DSCN5509.JPG
DSCN5527.JPG
DSCN5531.JPG
DSCN5540.JPG
AHOJ NĚKDY,NĚKDE.
SVĚT JE MALEJ.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one