Z Mejta jsme jeli do Semil,kde začíná Riegrova stezka.Když jsme vstoupili do kaňonu,byli jsme okouzleni nádherou tohoto kousku země České.Bylo to uchvancancuici.

A jelikož bylo pozdě,dohodli jsme se,že se ráno vrátíme,abychom si mohli udělat pár foteček a pokochat se přírodními sceneriemi matky Přírody.

Asi v půlce kaňonu jsme bivakovali na malém paloučku nad Jizerou,která nám šuměla a šuměla a šuměla.A my jsme spali a spali a spali.A dobře se nám spalo.

A ráno jsme vše vyfotili.

Nabrali jsme směr do Železného Brodu.Odtud kolem řeky a cestou necestou,přes kopce a lesy do Malé Skály.Kochali jsme se panorámaty a občerstvovali se dobrou vodou z místních studánek.Spali jsme za hřbitovem a spalo se nám dobře,protože žádnej co tam s náma spal ani nezachrápal.

Přesunuli jsme se do Harrachova.Nastal kýžený okamžik,tolik očekávaný.

Přechod začíná.

V Mumlavě jsme se vykoupali,vyprali si hadry a jelikož nikdo nepřišel,vyrazili jsme.Cesto jsme se náležitě kochali nádherami Mumlavských vodopádů.Došli jsme ke Krakonošově snídani,kde jsme si dali večeři z baťohu,a odtud na Voseckou chatu a Sviňské kameny.Tam už bylo pozdě a pomalu jsme hledali nějakej flek.Našli jsme ho ve výšce 1417 m/nm kousek od České budky a Pramenů Labe.Noc byla nádherná,plná hvězd a meteoritů,ale taky pořádného fučáku a tolika rosy,že to vypadalo jako by celou noc mrholilo. Ráno byla mlha.Vlastně jsme spali v mracích na střeše naší drahé vlasti.

Protože jsme DRSNÍ DĚDCI , noc jsme přežili bez úhony a teď se sušíme na Vysokém kole,které se tyčí nad Sněžnými jámami,a posilňujeme se na dobývání Sněžky,královny českých hor.

Nechali jsme za sebou Vysoké kolo – 1509 mnm.Na Sněžku je to 15 km.Sedím na kamenu.Zrovna přišla rodinka.Hádají se všichni jak psi.Proč je táta honí po horách.Horor.Proč sem vlastně jeli!!!!

To my máme jasno.Těší nás to a naplňuje.A co?No přeci pobyt v přírodě,kamarádství,láska mezi lidmi.A nevadí nám ani těžkej baťoh,ani když prší a tak.To vše k tomu patří.Pro někoho utopie.Pro nás naděje,že lidi přestanou být hovada k sobě i Přírodě.My,Vandráci špinaví,jak nám někdy říkaj, se stydět nemusíme.

A tak jsme to vzali kolem Špindlerovy boudy.Kocháme se panorámaty a koukám dolů do Polska kudy půjdem.Je to jako na dlani.Na Sněžku 8 km.

Jsme na Poledních kamenech – 1420 mnm.Turisti jsou tam navěšení jako hrozny.Jeden si to nemůže ani vyfotit.Nakonec se zadařilo.Zdálky.Na Snežku 6 km.

Je 18:00 a připravujem se k divokému útoku na Sněžku.

Útok - 18:15.Dobytí – 18:45.Výška – 1602 mnm.

Oddáváme se euforii z vítězství a posilňujeme se kusem žvance.Zapalujem svíčku v kapli a jdeme dál,za chvíli zapadne Slunce.Opouštíme vrchol a sestupujem na polskou stranu do údolí řeky Lomničky.Padají tudy laviny a je tu hodně křížů.Terén je členitý a obtížný.Je tma.Vytahujem světýlka.Kameny nemají konce.Konečně začínají stromy a údolí se začíná měnit.Všude je plno borůvek.Ukládáme se k spánku.Je to taková noční borůvková koupel.

Jsme v Polsku.

Ráno jsme zmokli.Jako obvykle se počasí změnilo velmi rychle.S tím se na horách musí počítat.Zrovna jsme prošli městem Karpatz,kde jsme doplnili zásoby.Postupujeme směrem k jezerům a těsně je míjíme.Nedá se tam koupat,jen chytat ryby.Poláci mají občas špatné značení.Ještě,že máme mapy.Ty jsou ale taky nepřesné a je potřeba improvizovat.Ale DRSNEJM DĚDKŮM takové maličkosti nedělá starosti.Cestou jsme se usušili,ale vypadá to,že bude bouřka.Nalezli jsme flek a rozbili tábor.Tentokrát zavčas a dali jsme si na tom záležet.Byl nejlepší.Nakonec spadlo jen pár kapek a byla to noc plná hlubokého spánku a zurčení potůčku za malou skálou.Nádhera.

Probudili jsme se do krásného,prosluněného rána.Koupeme se v potoce a chystáme na další cestu.Balíme.Poslední pohled na rajskou  idylku a vyrážíme.

Jdeme po pěkné pěšině.Oproti horám je to přímo dálnice.Krásná příroda.Něco jako velké Toulovlovcovy maštale a malý Adršpach.Po levé straně máme vrcholky Krkonoš po nichž jsme ještě nedávno šlapali.Trčí do výše a kynou nám na pozdrav.V úterý jsme koukali dolů,teď nahoru.

Krajinu,kterou kráčíme bych nazval Zemí tisíce potoků,skal a vodopádů.Jsou všude.Holt,podkrkonoší.Asi za hodinu budem v Sklarské Porebě.

Jsme zde a rozhodli jsme,že budem pokračovat do gury.Čeká nás poslední přechod hřebenu Krkonoš ze Sklarské Poreby do Harrachova.V 17:45 jsme dorazili na vrchol Szrenica – 1361 mnm.Byl to parádní výstup a taky stoupání stálo za to.Odměnou nám byl nádherný pohled na skoro celou cestu Polskem.

Sestupujem dolů na Sviňské kameny a dále na rozcestí k Vosecké boudě.Tam se uzavírá posvátný kruh.Přechod Krkonoš zde končí.A stálo to za to.Mě osobně se splnil sen o přechodu a i Lišejník vypadá spokojeně.Byl to fakt dobrej výkon.

V klidu sestupujem dál k Vosecké boudě a dál kolem Mumlavy do Harrachova na nádraží.Tam dorážíme v noci.Poslední bivak v Krkonoších a ráno …..adié.

Ráno jsme sedli na vlak a v pohodě dojeli až do Brna.Tam jsme počkali na Matta a Medvěda.16:38 jsme vyrazili z Brna do Kralic.Když jsme přišli k řece byla už tma a cesta vedla náročným terénem.Náročným pro nás neznalce.Pro znalce je cesta jednoduchá a schůdná.My jsme šli „zábližkou“.Já jsem šel první ostatní za mnou.Zrovna jsem přelezl skály držíc se řetazu když jsem zjistil,že jdu sám.No nedá se nic dělat.Vracet se nebudu.Zjistil jsem,že jsem na fleku osady Zlatá podkova.Hodil jsem noční koupel v řece a uložil se k spánku.Zase jedna krásná noc.Oslavka šuměla a mezi stromy prosvítaly miliony hvězd.Usínám.

Ráno mě vzbudil déšť.Lilo jako z konve.Dalo se to čekat,večer bylo pěkně dusno.Přehodil jsem plachtu a spal dál.Pak jsem sbalil pingl a pokračoval kolem řeky směr slavná Kančí louka.Pršelo a všechno klouzalo,ale nic jiného mi nezbylo.Zpátky ni krok!Nalezl jsem sroubek na jehož verandě jsem si uvařil kafíčko a dal snídani a připravil se na další cestu.Díky za přístřeší,kamarádi z Oslavky.Postupuji po proudu náročným terénem.Ani se nedivím,že sem soudruzi neradi chodili buzerovat kamarády za dob temna.Asi by měli velké ztráty.Sem tam objevím srub a někdy stan.A více stanů vidím v zátočině.Ha,už tam budu.

A už vidím známou lávku.Hupky dupky,a už jsem na druhé straně.Ahoj kamarádi.Zalamujem palce a já jsem šťasten,že jsem zase mezi svými.

Vše bylo v plném proudu.Jedlo se,hrálo,zpívalo,soutěžilo.I já jsem soutěžil a vyhrál placku.Taky se tlachalo a hodně.To je nejdůležitější.A navazovali se kontakty.Prostě potlach.A potlach to byl opravdu velký.Mělo ho pět osad.Podkova,Kobra,Trappers,Kopretina.A Túlavý vlk.Ta byla za osadu slavnostně vyhlášena.Oheň se vydařil  a určitě se sem budem rádi vracet,pokud kamarádi z Oslavky nás rádi uvidí.Zhruba nás tlachalo 150 kamarádů.

A nastalo poslední ráno velkého desetidenního vandru,který v mém osobním životě dosud neměl obdoby.10 dní v divočině s nejlepším kamarádem Lišejníkem,kterého znám už skoro 30 let.Na vandry spolu jezdíme již od střední školy.Tenkrát jsme měli T.O.SEN.Ta už však neexistuje.Existují však vzpomínky a ty jsou nesmazatelné.Žijme přítomností.

A tak jsme si sbalili pingl,rozloučili se s kamarády a vyrazili na cestu k domovu.

AHÓÓÓJ.