Kýžené datum se dostavilo, a tak se stalo, že jsem vyrazil na Posázavského špačka. Tlučení špačků je činnost dávno již zapomenutá a tak žije pouze mezi trampstvem  a podobnými individui, dbajícím dávných tradic

Moje cesta do Kamenného Přívozu bude dlouhá, jelikož cesta na Zlatou řeku se musí řádně využít. Není to totiž za humny.

Pátek.

Ráno jsem si přivstal a vyrazil brzo ráno vlakem do Havlíčkova Brodu a odtud do Lipnice. Bohužel žádného pana Haška ani Švejka jsem tam nepotkal, ale asi jsou slavní, když na mě čumí z obrázků a sousoší na každém rohu. Hrad je rujna hezká akorát hodně z dálky a tak jsem se jal najít slavné „ Zlaté oči“. Moc pěkné místo. Pokračoval jsem v hledání a našel hladová „ Lačná ústa“. Když jsem se ukojil tak jsem našel „ Medvědí ucho“. Jen jsem dopil kafe, začalo pršet a chcalo jak sviňa. A to před deseti minutama svítilo slunko.

Vydal jsem se do Radostovic a dál k Zlaté řece do Mariadolu. Sem tam zapršelo, ale jinak to šlo. Všude lány kukuřice tak jsem si dal přesnídávku. Cestou jsem narazil na osadu Severní Kalifornie. Pěkná ale vlhká. Přestalo pršet a začalo chcát a chcalo jak sviňa. Už su na Mariadolu a na Stvořidla je to kousek. Jsem na Smrčné, je 20:00 a přestalo pršet. To je znamení, že mám rozbít tábor. Stalo se a usínám spánkem spravedlivých. Je teplo a dusno. Neprší, ale vypadá to na bouřku.

Sobota.

Probudilo mě krápání. Leje jako z konve a já musím balit, jinak nestihnu vlak. Leje a balím. Vydávám se na cestu Stvořidly. Je to poprvé co jsem nepotkal ani živáčka. Že by to bylo tím deštěm? Kdo by zmokal? Jen blázen nebo tramp. V řece je vody jak sviňa, hučí a není slyšet vlastního slova. Místy je cesta zaplavená. Paráda. Ještě, že si nesu kánoj pro podobné případy. Balím kánoj a jdu kolem Rolfovy skály. Vzpomínám, jak jsme tady před sto lety házeli papírové kuličky. A už jsem na louce a na lávce a na zastávce Stvořidla. Čekám na vlak do Kamenného Přívozu.

Kamenný Přívoz – Posázavský špaček, 16. ročník

Je 14:35 a já vystupuji z vlaku v Kamenném Přívozu. Leje a leje. Jdu do hospody a tam nalézám stovky kamarádů, kteří se přišli skovat a usušit. Dávám si čaj a vyrážím do divočiny. Na cestě leží střeva. Zajíc to halt nestihl. A už se nořím do lesa. V altánku u rybníčku jsem nalezl dočasné útočiště, abych mohl v suchu pozřít kus žvance a doplnit si poznámky. Balím se a jdu do Kanady, však je to kousek. Brodím se bahnem a jsem rád, že stoupám do kopce, nahoře bude sušeji. Jenže leje jako z konve a voda je všude. Ta ludra snad teče i do kopce.

Procházím kanadskou portou a zdravím kamarády. Všichni jsou zmoklí, ale veselí. Pár kapek je přeci nezabije a voda je nakonec základ života. Podle toho jsme tedy živí až moc. Vlajkosláva je dobrá a hranice nachystaná a zakrytá. Odešel kamarád Bendžák a tak jsem po něm zdědil parádní bivak. Nazval jsem ho „Lože vyvrhelovo“. Paráda. Sucho a vystláno listím. Prostě luxus a komfort o jakém se mi ani nesnilo. Až jsem si říkal, že to ani není možné.

Vzhledem k počasí se zapálení neobešlo bez problémů, ale nakonec  oheň zaplápolal a byla to paráda. Hrálo se a zpívalo a tlachalo a bylo nám dobře, i když lilo a lilo. Kolem jedné jsem šel spát a ještě dlouho jsem slyšel kamarády, co se jim nechtělo, jak pějí za zvuku kytar, a někteří ani spát nešli.

V noci přestalo pršet a ráno vylezlo slunce. Ještě jsem zašel na Modrého orla a hurá domů. Cesta do Prahy proběhla v kamarádském duchu a hrálo se a zpívalo až skoro na hlavák. Pak jsem jel sám, protože Scooter si šel dát jednu do plic a ztratil se v davu.

Musím poděkovat všem pořádajícím a pomáhajícím v čele s Rosničkou a Lišákem.

V takových podmínkách, kdy furt pršelo a níže byly záplavy, to nebylo opravdu jednoduché.

Díky moc.

Ahoj zase někdy, někde.