- Jak jsem jel na brigádu a skončil na potlachu.
Všude je to samá akce, ale já mám práce nad hlavu. Zima na krku a tak se musí vše udělat, co čekalo celé léto. Přišlo mi zvadlo na Falešnou kartu a na Luhu, taky na Delfíny, ale jak říkám – musí se to udělat.
A tak se stalo, že jsem místo na potlach jel k rodičům na brigádu. To bych ale nebyl já, abych si to nějak neokořenil. Nedávno jsem si koupil nové kolo a tak ho zajíždím. Už jsem ujel závratných 150 km a budou další. Rozhodl jsem se tedy, že pojedu na kole a cestou si zdřímnu v lese, abych se nestal molitanovým závislákem.
V pátek jsem dojel z práce, sbalil si pingl a hurá na kolo. Jelo se krásně a za nějakou hodinku a něco už jsem bivakoval v Březinách na Mrtváku. Mám tam svoje mrtvácké Kubrtovo. Je nádherná noc plná hvězd. Měsíc jasně svítil a cvrčci dělali rámus jako by byl jeden někde u móře.To místo je opravdu kouzelné. Oheň praská a vítr šumí v korunách stromů a to je ten balzám na duši a vůbec mi nevadí, že jsem tady sám a že si třeba někdo řekne, že jsem divnej. Ať jsou rádi, že nevědí, co si myslím já o nich. Ha.
Když tak koukám na ten Měsíc, vím, že je hodně kamarádů, a možná ještě víc, co na něj civí taky a tak vlastně nikdy nejsme sami, ale vždy se naše zraky protnou někde tam nahoře a vo tom to je.
Dobrou noc kamarádi, kamarádky a kamarádčata.
Ráno jsem se probral a první co vidím je, že se zatáhla obloha. Voda je na spadnutí. Vyskočil jsem a hurá k rodičům. Budeme bourat komín a opravovat střechu.
Cestou jsem zastavil na Smolně – přehradě. Jevíčtí skauti zde mají chatu. Taky na ni mám z mládí pár pěkných vzpomínek. Kousek dál je pomník letců, kteří zde havarovali 1949. Byla bouřka a druhé letadlo spadlo u Jaroměřic. Tam jedu. A cestou do Jevíčka jsem protnul nedostavěnou Hitlerovu dálnici. Projel jsem Jevko a už su doma.
Tak jsme to udělali a jak tak sedím u kafíčka a koukám na hodinky, hlavou mi problesklo, že je vlastně málo hodin (14:00), a že tedy bych mohl vyrazit na potlach T.O. Luha někde za Drnovicema. No když mám to kolo!?
Rychle jsem se rozhodl a hurá na kolo a do Opatovic na vlak. Pak do Skalice vlakem a dál na kole. Zlaté kolo, pěšky bych to nestihl. Opět jsem protnul Hitlerovu dálnici. Kolem páté začalo pršet. To už jsem tam skoro byl. Brnkl jsem Pimovi a ten mi poradil kdeže je to slavné Muší údolí.
Když jsem tam dojel, vše bylo v plném proudu. Spoustu kamarádů. Některé jsem znal, ale víc bylo těch pro mě neznámých, ale od toho je potlach, aby se tlachalo a poznávalo. Sotva jsem se stačil posilnit a poklábosit už se zapaloval oheň.
Pěknej proslov, krásná velká hranice, hrálo se a soutěžilo. O odpolední soutěže jsem přišel. A do toho lilo a lilo. To bylo škoda, protože v lese pod plachtou se vytvořila skupinka a pak kolem ohně pár dalších a nakonec jsem zjistil, že většina kamarádů je kvůli dešti pryč. Kolem jedné jsem taky zalehl.
Ráno jsem postavil baldachýn, abych mohl v suchoučku posnídat a vypít kafíčko. Pak jsem se rozloučil a hurá domů. Tak promočený jsem už dlouho nebyl. Lilo celou cestu.
I přes nepřízeň počasí jsem rád, že jsem jel a že jsem mohl pobýt s kamarády u jednoho ohně. Děkuji.
Ahoj zase někdy, někde.
SVĚT JE MALEJ.