Rozhodl jsem se, že v sobotu půjdu honit trilobity. Prej se zase nějak rozmnožili, potvory.
Když jsem ráno otevřel okno, dýchlo na mě nádherné azuro. Sbalil jsem si pingl a vyrazil hřebečskými hory a doly k Mladějovu podél staré železnice.
V dáli se blýskaly sněhem pokryté Jeseníky a Praděd na mě kynul jako starému kámošovi. Kousek vlevo se rýsuje nádherné panorama Orlických hor. Dnešní den prostě nemá chybu. Dohlednost snad 80 km. Praděd je 60 km a Orlické hory 25 – 30 km. Les je plný zvěře a málem jsem zašlápl dva jeleny. Pak jsem potkal další tři.
U studánky jsem potkal nějakého maníka. Měřil teplotu a vydatnost pramene. Nabral jsem vodu a hrnul to dál.
Mezi kolejema už se klubou devětsily. Je to o měsíc dřív než jindy. Asi bude brzo jaro.
Opustil jsem koleje a vydal se směrem k lomu. Tam bylo jako vždy – nádherně. Slunce se opíralo do skal a kolem ticho, jen ptáci občas pípli a vánek zavanul.
Vyšplhal jsem až nahoru a tam se mi naskytl úchvatný pohled. Rodnou kolébku jsem měl jako na dlani v okruhu 30 – 70 km. Zemský ráj to napohled. Prostě nádhera. Kouknul jsem do dalekohledu a viděl málem až dom do kuchyně.
Šel jsem dál, až jsem došel na kemp Trilobit. Udělal jsem si hnízdo, nanosil dřevo a seděl jsem u ohně a bylo mi fajn. Pekl jsem buřty, vařil čaj a vzpomínal na blízké a na kamarády a plánoval, kam letos vyrazím. A je toho hodně, ale nikdy nevyjde všechno a tak budu rád, když vyjde alespoň něco.
Hola, dálky volají a já jim naslouchám.
Šel jsem spát s dobrým pocitem, že jsem mezi svými, i když jsem zde vlastně sám.
Noc byla jasná, mrazivá a plná hvězd. K ránu se zatáhlo. Tak jsem posnídal, vypil kafe, uklidil tábor a vyrazil na zpáteční cestu.
Šel jsem podél kolejí staré průmyslové železnice a v duchu jsem se vrátil do chlapeckých let. Tehdy po ní jezdily vláčky s lupkem tažené parní lokomotivou. Když se zadařilo tak jsme vyskočili na zadní vagón a byli jsme mistři světa. A když se nezadařilo, tak jsme si skočili na prázdný vagón a jeli jen tak samospádem kam to šlo. Osud vagónu nás moc nezajímal, ale určitě ho našli, jak jeli. Byli jsme halt uličníci. A to jsme za tou zábavou jezdili skoro třicet km na kolách. Kamarád měl totiž v Mladějově strýce. A když jsme se vyblbli tak jsme jeli zase dom. A bylo nám fajn. Někdy tak přemýšlím, jak jsme ty vylomeniny mohli vůbec přežít.
Tak ahoj, kamarádi.
Zase někdy, někde.