Orlice 18. – 19.5. 2012

Zbývají mi poslední tři dny volna a tak jsem se rozhodl, že se podívám na Orlici. Už jsem se několikrát chystal, ale nakonec dopadlo vše jinak.

A tak se stalo, že jsem se objevil v Chocni u řeky a chystal se k plavbě. Je pátek podvečer a já musím kousek splout a najít místo kde bych složil svoje drsné kosti. To se mi podařilo a tak jsem zakotvil, povečeřel a zalehl. V noci se vyjasnilo a bylo plno hvězd. Nádhera. Ráno jsem se od rybáře dozvěděl, že bylo mínus čtyři a že mu vše na zahradě zmrzlo.

Ráno jsem zabalil a vyrazil. Řeka se kroutí a vytváří tůně a zase rychlá klesání. Hned je vody moc a jindy zase méně. Je potřeba vyhlížet ten správný proud. Někdy to nahání loď do vymletého břehu a jindy zase do vrbin. A právě vrbiny mě dostaly z lodě ven. Řeka se zúžila a proud mě nahnal přímo do křovisek. Loď plula dál, ale já zůstal zapleten do haluzí. Kdo někdy plul po meandrující řece ví o čem je řeč. Jen co jsem se vymotal a pochytal loď a klobouk, zvoní telefon. A tak jsem po pás ve vodě telefonoval s mámou a ujišťoval ji, že je vše OK, jen trochu vlhko. Pochopila to tak, že ležím doma ve vaně. Naskočil jsem do lodě a plul dál. Řeka se dělí na dvě ramena a já jel dle rady tím pravým, i když mě to vtáhlo doleva a já se musel kousek vrátit. To rozdvojení je totiž vidět za zatáčkou na poslední chvíli a je velmi nenápadné. Když jeden pochopí, že už je to ono tak je pozdě. A tak jsem plul a dařilo se mi vyhýbat vrbinám, až se začala řeka zklidňovat a nakonec jen líně tekla zatáčkami. Neklamný to důkaz, že bude jez. Za chvíli jsem u něho. Na jezu jsem poobědval, dal kafíčko a posušil věci. Je zde pěkně a jedna hodná paní s dcerou mi sehnala vodu.

Jedu dál. Na břehu je srnec a jak mě zmerčí, skáče do vody a plave na druhý břeh. Moc nechybělo a skočil mi do lodě. Zase bude jez, asi veliký. Míjím několik ostrůvků. Přenesl jsem a pak řeka změnila charakter. Trochu se narovnala. Ztratila se voda. Náhonem ji odvedli.  Jen minimum teče korytem. Kus po proudu se voda vrací z náhonu. A bude další jez a další srnec skáče do vody. Tentokrát už dále. Asi se zbláznili. To bude jarem. Buď je jim horko, nebo si plní odznak zdatnosti. Z jezu odtéká voda zase pryč a je jí hrozně málo. Plavba se mění ve vodní turistiku. Řeka se zase kroutí, ale voda nikde. Dost mě to dopaluje a tak v Borohrádku končím i přesto, že asi za 400 metrů se voda má vrátit náhonem. To sucho mě dost zdrželo.

Na nádraží jsem pojedl a dal kafe, protože vlak jel až za hodinu. Je 20:58 a dom dorazím po půlnoci.

Celkově bych řekl, že Orlice je pěkná řeka, ale těžko se sem někdy vrátím. Snad až někdy od soutoku s Divokou. Ta voda mě opravdu zklamala, ale za to mohou ty elektrárny, či co.

Tak ahoj někdy, někde.