2013
Prckova Zimní Bobrůvka. ( 11. - 13.1. 2013)
V pátek jsem se vypravil k Prckovi do Hradčan. Dojel jsem tam k večeru. Kamarádi se pomalu sjížděli a chybělo již jen pár opozdilců. I ti nakonec dojeli v pohodě.
Prcek pro nás přichystal parádní hostinu u sebe ve sklepě. Sám nám uvařil guláš z divočáka. Dále se podávala výborná škvarková pomazánka, škvarky, uherák, slanina, buráky, slunečnicová semínka, no prostě všeho bylo dost a prcek se o nás vzorně staral. Hrálo se do tří hodin, ale já jsem šel brzo spát neb už tolik nevydržím. Po půlnoci mi padají víčka a nepomohou ani sirky. Spali jsme v prodejně stavebnin a každej si našel svůj koutek pod palmami.
Ráno jsme posnídali a vyrazili na vlak. Ve vlaku bylo veselo s tolika muzikanty. My jsme taky zpívali a tak to ve vlaku pěkně hučelo. Dojeli jsme do Věžné a hurá do lesa. V lese byl klid a mír. Na zemi ležel čerstvý prašan a mezi korunami mohutných smrků prosvítalo jasně modré nebe.
A tak jsme šli tou nádherou, kochajíc se panorámaty Vysočiny až jsme došli do Stříteže. Zde byla první občerstvovací zastávka v požární zbrojnici místních hasičů. Zde jsme nabrali nových sil a pokračovali na hrad Lísek. Je to malebná zřícenina. Předvoj kamarádů z Dechťárny zde pro nás zapálil oheň a tak jsme mohli v klidu a pohodě opékat oblíbené buřty. Taky se podávala místní specialita - Medvědí mlíko - připravovaná za úplňku dle tajných receptur. Vonělo to znamenitě a prý i chutnalo. Mohu říct, že to i pěkně vypadalo.
Sestup z Lísku byl příkrý, ale veselý, neboť si většina hltla onoho moku, jehož nedílnou součástí byl i alkohol. A tak jsme sestoupili do kaňonu Bukovského potoka. Sledovali jsme jeho tok kolem trampské osady, jejíž název jsem zapomněl.
A tak jsme šli na Habří, Haberské skály a Vlaštovčí skály až na zříceninu hradu Mitrov. To už se stmívalo a tak jsme šli ještě asi hodinu a půl potmě až jsme došli k Prckově Nataše. Tam jsme bivakovali. Někdo v chajdě, jinak roztroušeni po lese kolem. Já jsem si zbudoval svoje oblíbené Kubrtovo lože.
Opět předvoj pod vedením Pralinky nám přichystal výbornou polévku a ovar s masem a játry a bylo to horké a výborné. V chaloupce bylo na plotně moře horké vody na čaj a kafe a dole hořel oheň, kolem něhož jsme se bok po boku sesedli. Druh k druhovi či druhyni. A dobře nám bylo. Muzikanti hráli a zpívali a my s nimi dlouho do noci. Opět se podávala další místní specialita - Prckovy borůvky. Všem to moc chutnalo a slyšel jsem samou chválu neb i v tomto byl alkohol a jak známo, ovoce s alkoholem dělá divy. Kolem kolovaly další dobroty a pocit blízkosti kamaráda nás hřál i u srdce. U ohně bylo teplo a ani nám nepřišlo, že kolem mrzne, až praští.
Ráno bylo mrazivé, ale krásné. Začalo sněžit a Špica na louce tak krásně zapěla, že jsem musel opustit Kubrtovo lože a jít poslouchat. Pomalu jsme si sbalili pingl a vyrazili na další cestu.
Prošli jsme louky a lesy až jsme přišli do vsi, jejíž název mi vypadl z hlavy. Podstatné je, že zde je hospoda v níž se výborně vaří. Prcek to tady zná dobře. A tak jsme se posilnili a vyrazili kolem Bobrůvky do Tišnova.
Prožili jsme nádherný víkend. Prcek měl vše precizně promyšlené a připravené, opravdu do detailu, a tak nám bylo dobře. Šlo nás kolem 25 kamarádů a kamarádek a myslím, že jsme si všichni náramě rozuměli a že nám bylo fajn. Nakonec, jsme všichni jedné krve. A to je to, co nás spojuje.
Právem Prckovi a jeho blízkým patří vřelý dík za tuto akci.
Díky a ahoj někdy, někde.
Prckova Zimní Bobrůvka. ( 11. - 13.1. 2013)
V pátek jsem se vypravil k Prckovi do Hradčan. Dojel jsem tam k večeru. Kamarádi se pomalu sjížděli a chybělo již jen pár opozdilců. I ti nakonec dojeli v pohodě.
Prcek pro nás přichystal parádní hostinu u sebe ve sklepě. Sám nám uvařil guláš z divočáka. Dále se podávala výborná škvarková pomazánka, škvarky, uherák, slanina, buráky, slunečnicová semínka, no prostě všeho bylo dost a prcek se o nás vzorně staral. Hrálo se do tří hodin, ale já jsem šel brzo spát neb už tolik nevydržím. Po půlnoci mi padají víčka a nepomohou ani sirky. Spali jsme v prodejně stavebnin a každej si našel svůj koutek pod palmami.
Ráno jsme posnídali a vyrazili na vlak. Ve vlaku bylo veselo s tolika muzikanty. My jsme taky zpívali a tak to ve vlaku pěkně hučelo. Dojeli jsme do Věžné a hurá do lesa. V lese byl klid a mír. Na zemi ležel čerstvý prašan a mezi korunami mohutných smrků prosvítalo jasně modré nebe.
A tak jsme šli tou nádherou, kochajíc se panorámaty Vysočiny až jsme došli do Stříteže. Zde byla první občerstvovací zastávka v požární zbrojnici místních hasičů. Zde jsme nabrali nových sil a pokračovali na hrad Lísek. Je to malebná zřícenina. Předvoj kamarádů z Dechťárny zde pro nás zapálil oheň a tak jsme mohli v klidu a pohodě opékat oblíbené buřty. Taky se podávala místní specialita - Medvědí mlíko - připravovaná za úplňku dle tajných receptur. Vonělo to znamenitě a prý i chutnalo. Mohu říct, že to i pěkně vypadalo.
Sestup z Lísku byl příkrý, ale veselý, neboť si většina hltla onoho moku, jehož nedílnou součástí byl i alkohol. A tak jsme sestoupili do kaňonu Bukovského potoka. Sledovali jsme jeho tok kolem trampské osady, jejíž název jsem zapomněl.
A tak jsme šli na Habří, Haberské skály a Vlaštovčí skály až na zříceninu hradu Mitrov. To už se stmívalo a tak jsme šli ještě asi hodinu a půl potmě až jsme došli k Prckově Nataše. Tam jsme bivakovali. Někdo v chajdě, jinak roztroušeni po lese kolem. Já jsem si zbudoval svoje oblíbené Kubrtovo lože.
Opět předvoj pod vedením Pralinky nám přichystal výbornou polévku a ovar s masem a játry a bylo to horké a výborné. V chaloupce bylo na plotně moře horké vody na čaj a kafe a dole hořel oheň, kolem něhož jsme se bok po boku sesedli. Druh k druhovi či druhyni. A dobře nám bylo. Muzikanti hráli a zpívali a my s nimi dlouho do noci. Opět se podávala další místní specialita - Prckovy borůvky. Všem to moc chutnalo a slyšel jsem samou chválu neb i v tomto byl alkohol a jak známo, ovoce s alkoholem dělá divy. Kolem kolovaly další dobroty a pocit blízkosti kamaráda nás hřál i u srdce. U ohně bylo teplo a ani nám nepřišlo, že kolem mrzne, až praští.
Ráno bylo mrazivé, ale krásné. Začalo sněžit a Špica na louce tak krásně zapěla, že jsem musel opustit Kubrtovo lože a jít poslouchat. Pomalu jsme si sbalili pingl a vyrazili na další cestu.
Prošli jsme louky a lesy až jsme přišli do vsi, jejíž název mi vypadl z hlavy. Podstatné je, že zde je hospoda v níž se výborně vaří. Prcek to tady zná dobře. A tak jsme se posilnili a vyrazili kolem Bobrůvky do Tišnova.
Prožili jsme nádherný víkend. Prcek měl vše precizně promyšlené a připravené, opravdu do detailu, a tak nám bylo dobře. Šlo nás kolem 25 kamarádů a kamarádek a myslím, že jsme si všichni náramě rozuměli a že nám bylo fajn. Nakonec, jsme všichni jedné krve. A to je to, co nás spojuje.
Právem Prckovi a jeho blízkým patří vřelý dík za tuto akci.
Díky a ahoj někdy, někde.
Moravská Sázava - poprvé, 1.2.2013.
V sobotu se chystám na Moravskou Sázavu. Předevčírem měl vodočet 138 cm a klesá. Dnes má 105 tak si říkám, že by to šlo. Koukám na počasí a zase si říkám, že co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra. Rozhodnul jsem se bleskově, zabalil a hurá. Je to kousek. Z Krasíkova je to asi na 4 hodiny do Zábřeha a mohu se takřka kdykoli rozhodnout a jet dom.
Nad mostem jsem nafókl Pálavěnku a vyrazil. Vody je hodně. Když jsem jel posledně tak měl vodočet nějakých 76 cm. Teď se voda hnala jako zběsilá. Řeka je zde dost široká. Mezi tunely se ale zužuje a je divočejší. Zde je to hučák. Pod mostem je splávek. Ten jsem projel, i když to pěkně stříkalo. Proud mě nahnal do kořenů a to byl konec. Byl jsem ve vodě a plavmo jsem chytl lano a pádlo hodil na břeh. Ta voda má ukrutánskou sílu. Vyplaval jsem z hloubinky a dostal loď na mělčinu. V ledové vodě se špatně dýchá. Svaly se sevřou v křeči a jeden nesmí propadnout malomyslnosti. Škrábu se na břeh, táhnu loď a vylejvám vodu. Ještě, že jsem měl vše řádně připevněné. Nic mi neuplavalo. Je to boj s časem. Jen neprochladnout. Rychle jsem ze sebe shodil mokré hadry a vzal si suchoučké. Aááhhhh, ty hřejou. Paráda, nalil jsem si z termosky horký čaj, pak ještě, sbalil a hurá do lodě. Pádluju a voda je jak divá. Samá zátočina, klacky a vrbiny. Vyjedu ze zátočiny a je tam strom přes řeku. A sakra!! Nnoční můra všech divočáků. Proud je silný a chce mně vrhnout přímo do stromu. Mohlo by mě to vtáhnout a to by mohl být můj konec. Koryto je úzké a voda hluboká, hučí a stříká, ale já se nevzdávám. Bojuju s živlem, ale je to síla. A právě této síly jsem instinktivně využil a už mě nese ke břehu. Byl to boj. Jeden by ani neřekl, že to trvalo jen pár vteřin. Když jsem se škrábal na břeh, uklouzla mi noha a byl jsem ve vodě až do půlky stehna. Druhá noha je suchá. Vykroutil jsem nohavici, vzal si suché ponožky a začal balit. Už nemám náhradní suché oblečení, a pokračovat by byla chyba. Asi jsem tak trochu šílenec, ale všechno má svoje meze. Nic mi neuteče. Byl to letos takový první pokus. Řeka zvítězila, ale jsem spokojen a nadšen, neb hrábnout si pádlem do vody v zimě je přímo euforický pocit. Řeka zvítězila. Já jsem však zvítězil sám nad sebou neb jsem se odhodlal a jel.
A tak jsem si hodil vše na záda a vyrazil zpět do Krasíkova. Tam mám Rudého šípa. Loďák byl pěkně těžkej. Loď a mokrý hadry. Ale aspoň jsem se cestou zahřál.
Tak Ahoj někdy, někde.
Potřeboval jsem si vyčistit hlavu a tak jsem se rozhodl, že si zajedu na Březinku - osadu Drsnejch dědků. O víkendu jsem nemohl, a jelikož jedu do práce až ve středu, není co řešit.
V pondělí jsem sbalil pingl a vyrazil. Stavil jsem se na Moravské Sázavě a okouknul místa, kde jsem před nedávnem, když tály sněhy, bojoval o holý život s běsnícím živlem. Stala se z něj krotká říčka vhodná tak pro loďku z borové kůry.
Taky jsem se stavil na kus řeči u Medvěda a pak už jsem spěchal na osadu. Vše jsem nalezl tak jak jsem to opustil před pár týdny. Jen ubylo sněhu a napadl nový. Zapálil jsem svíčku Zubovi a netrvalo dlouho a už se pekl klustý biftek jak kravská stopa.
Seděl jsem dlouho a rozjímal o kde čem a sem tam jsem oslovil Starýho Kaňoura, co si jako o tom myslí. Zdá se, že mu to bylo jedno.
V noci začal padat sníh, a když jsem se ráno vzbudil, přemýšlel jsem, jak se odtud dostanu. Byla vánice a moje štěstí byli lesáci, co jeli krmit. Projeli koleje. Nesměl jsem zaváhat a kolem poledne jsem měl sbaleno. A už si to šinu s favošem závěj nezávěj. Kdybych ještě hodinu čekal, musel bych ho, chudáka, nechat na osadě do jara po škole.
A tak jsem si vyčistil hlavu a mohl jsem vesele jet do práce.
Hola.
Ahoj někdy někde.
Moravská Sázava podruhé - 2.3. 2013
Přesně za měsíc od prvního pokusu o zdolání Moravské Sázavy stojím na břehu a chystám loď. Sledoval jsem vodočet, a jelikož zítra musím do práce, je dnešek ta správná chvíle. Pro jistotu jsem zabalil více oblečení, kdyby náhodou.
Vyrážím v 9:30. Je pod mrakem a kolem nuly, mírně fouká. Za chvilku jsem dorazil ke kritickému místu mezi tunely. Koryto se zužuje, proud zvyšuje a je to tu samá překážka. Tentokrát jsem proplul bez úhony. Minule jsem zde skončil. To ale teklo 17 kubíků proti dnešním 7,5. Bylo 105 cm na vodočtu v Lupěném a dnes 76 a klesá. I tak je vody dost a místy jsou pěkné peřeje a stupně.
Rěka se kroutí lemovaná stromy a skálami. Okolo sníh a led a nad vodou poletují nádherní ledňáčci. Nikde jich není tolik co tady. Kolem poledne vychází slunce, které se odráží od hladiny. Je to jako by jsem plul v sluneční záři. Proto jsem dnes nelenil a šel navštívit osadu Sluneční záře. Nebyl nikdo doma.
V Hoštejně přitéká do Sázavy řeka Březná. Je to znát a koryto je širší, až 15 metrů.
Podplouvám pod mosty a už jsem nad splavem v Lupěném. Zde jsem málem skončil ve vodní lázni. Vyhlédl jsem si kmínek, jehož se chytnu při vyloďování. Samozřejmě, že byl suchý a praskl v půli cesty na souš. Urédoval jsem to, moc nechybělo a byl jsem ve vodě. Nemusel jsem přenášet. Ještě je dost sněhu a mohu po něm loď táhnout. Je to pohoda a krásně to klouže, protože sníh je zmrzlý. Objel jsem elektrárnu po lodní stezce a hurá na vodu. Pod splavem jsou peřeje. Nádhera. A za chvilku už je vidět civilizace Zábřehu.
Hned na začátku mají vodáci cvičné peřeje a to je tedy šrumec. Sjíždím několik splavů a peřejí, voda teče a stříká a okolo se míhají vodácké branky. To stojí opravdu za to. A již se jeví za mostem kostel. Podjedu most a projíždím Wolkerovy sady. I zde jsou peřeje a řeka pěkně teče. Je to takový poslední záchvěv divokosti, než je zcela zkrocena místním splavem. Těsně nad splavem je most a tam končí moje výprava.Je 14:00. Vytáhnul jsem loď na břeh, očistil, osušil, dal si čaj a hurá na vlak. Došel jsem na nádraží a poklonil se památce Jana Eskymo Welzla, jehož obdivuji a jenž je rodák ze Zábřeha.
Z vlaku jsem sledoval říčku, jež po dvacet jedna kilometrů byla mou sokyní, ale i mazlivou přítelkyní neboť spolu máme pěkný vztah. Často chodím kol jejích břehů na osadu Drsnejch dědků a představuji si, jak se plavím po její hladině, jak do ní nořím svoje pádlo, zabírám a ona se jemně vzpírá, aby nakonec povolila a přinesla nám oběma potěšení z plavby.
Loučím se s Moravskou Sázavou a těším se na brzké setkání při cestě na osadu.
Ahoj.
SVĚT JE MALEJ.